ADHD u dospělých a úzkost: proč tak často chodí spolu

ADHD u dospělých se v ordinaci obvykle neohlásí jako ADHD. Ohlásí se jako úzkost, vyčerpání, prokrastinace nebo opakované selhávání v práci, kterému člověk sám nerozumí. Diagnóza se pak často stanoví až ve třiceti nebo čtyřiceti letech, obvykle poté, co ji dostane vlastní dítě a rodič v popisu příznaků pozná sám sebe.

Souvislost s úzkostí přitom není náhodná. Podle amerického celonárodního průzkumu duševního zdraví má zhruba 47 procent dospělých s ADHD zároveň úzkostnou poruchu. To je téměř polovina, tedy podíl, který se nedá vysvětlit náhodou.

Tenhle text vysvětluje, jak ADHD v dospělosti vypadá, proč z něj úzkost tak často vyrůstá a proč je léčba jedné poloviny bez druhé poloviční.

Jak vypadá ADHD v dospělosti

Obraz z dětství, tedy neposedné dítě, které nevydrží v lavici, v dospělosti prakticky neuvidíte. Vnější hyperaktivita se u většiny lidí utlumí a zůstane po ní vnitřní verze: neklid, který se dá popsat jako motor běžící na volnoběh i ve chvíli, kdy člověk potřebuje odpočívat.

Nejvíc problémů v dospělosti dělá to, čemu se odborně říká výkonné funkce, tedy schopnost naplánovat, začít, udržet se u věci a dokončit ji. Typické projevy:

• Odkládání úkolů, které nejsou akutní, a jejich zvládání až pod tlakem termínu.
• Špatný odhad času. Věci trvají mnohem déle, než člověk čekal, a to opakovaně.
• Zapomínání schůzek, plateb, odpovědí na e-maily.
• Rozdělaná práce. Mnoho začatého, málo dokončeného.
• Hyperfokus. Naopak schopnost strávit šest hodin nad něčím zajímavým a zapomenout na jídlo. Není to protiklad poruchy pozornosti, ale její druhá tvář: problém není v množství pozornosti, ale v možnosti ji řídit.
• Emoční rozkolísanost. Rychlé a intenzivní reakce na zklamání nebo kritiku.
• Impulzivita v rozhodnutích, nákupech, řeči i ve vztazích.

V klasifikaci MKN-10 se ADHD vede ve skupině hyperkinetických poruch pod kódem F90, přičemž F90.0 označuje poruchu aktivity a pozornosti. Klasifikace vznikla s ohledem na dětský věk, což je jeden z důvodů, proč se diagnostika v dospělosti dlouho podceňovala.

Proč z ADHD roste úzkost

Existují dvě cesty a u většiny lidí se prolínají.

První je druhotná úzkost z důsledků. Když někdo dvacet let zapomíná, nestíhá a zapomene na to, co slíbil, naučí se čekat problémy. Vzniká trvalá ostražitost: kontrolování, jestli něco nezapomněl, opakované ověřování e-mailů, úzkost před každým termínem. Řada dospělých s ADHD si vybudovala důmyslný systém kontrol, který funguje, ale stojí obrovské množství energie. Vyčerpání je pak jen otázkou času.

K tomu se přidává něco, co bývá bolestivější než samotné příznaky: letité přesvědčení, že je člověk líný nebo neschopný. Kdo desítky let slýchá „kdybys chtěl, tak to zvládneš“, uvěří tomu. Úzkost pak není z úkolu, ale z toho, že se zase potvrdí, jaký jsem.

Druhá cesta je společný základ. ADHD i úzkostné poruchy mají silnou dědičnou složku a částečně sdílejí biologické mechanismy. U části lidí tedy nejde o následek, ale o dvě souběžně přítomné poruchy.

Jak odlišit ADHD od úzkosti

Obě mohou vypadat podobně: špatné soustředění, neklid, potíže se spánkem, podrážděnost. Rozlišení stojí na dvou otázkách.

Klíčové je slovo odjakživa. ADHD je vývojová porucha, která se nezakládá v dospělosti. Pokud potíže s pozorností začaly ve čtyřiceti, hledá se jiná příčina: úzkost, deprese, vyhoření, poruchy spánku, onemocnění štítné žlázy nebo nežádoucí účinky léků.

Jak vypadá diagnostika v Česku

Diagnózu stanoví psychiatr, případně klinický psycholog ve spolupráci s ním. Vyšetření obvykle zahrnuje podrobný rozhovor o současnosti i o dětství, dotazníky a pokud možno i informace od někoho, kdo vás zná dlouho. Užitečné jsou staré školní vysvědčení a poznámky učitelů, protože doložení příznaků v dětství je součástí kritérií.

Praktická poznámka: dospělá ADHD ambulance je v Česku nedostatek a čekací doby bývají dlouhé. Vyplatí se ptát u více pracovišť, včetně těch v jiném kraji, a předem zjistit, jestli daný psychiatr dospělé ADHD vůbec diagnostikuje.

Online testy typu ASRS jsou orientační. Mohou pomoct rozhodnout se, jestli má smysl se objednat, ale diagnózu nenahradí, protože jejich příznaky sdílí s úzkostí, depresí i chronickým nevyspáním.

Co pomáhá, když je obojí

Obecné pravidlo zní: nejdřív se stabilizuje to, co člověka nejvíc ohrožuje. Při těžké úzkostné poruše nebo depresi se řeší nejdřív ta, protože v takovém stavu se ADHD ani nedá spolehlivě posoudit. Když je situace stabilnější, přichází na řadu ADHD.

• Léky na ADHD. V Česku se používá methylfenidát a lisdexamfetamin ze stimulancií a atomoxetin z nestimulačních léků. Předepisuje je psychiatr, u stimulancií platí přísnější pravidla preskripce. U části lidí s úzkostí stimulancia zpočátku neklid zesílí, u větší části naopak úzkost klesne, protože zmizí zdroj chronického selhávání.
• Léčba úzkosti. Antidepresiva typu SSRI nebo SNRI se dají kombinovat s léčbou ADHD. Kombinaci vždy vede psychiatr.
• Psychoterapie a koučink. Kognitivně behaviorální terapie upravená pro ADHD učí konkrétní dovednosti: rozdělení úkolů, práci s časem, zvládání odkládání. U druhotné úzkosti se pracuje hlavně s přesvědčením o vlastní neschopnosti.
• Vnější systém místo vnitřní disciplíny. Kalendář s upozorněními, jeden seznam místo pěti, pravidelný čas na administrativu. Nejde o slabost, ale o protézu pro funkci, která nefunguje sama.
• Spánek a pohyb. Nedostatek spánku zhoršuje ADHD i úzkost současně a je to jedna z mála věcí, které se dají ovlivnit hned.

Co naopak nepomáhá: snažit se víc. Většina dospělých s ADHD se snaží roky a právě to je vyčerpalo. Řešením je jiný systém, ne větší úsilí.

Kdy vyhledat pomoc

Objednejte se, pokud potíže s pozorností a organizací trvají od dětství a dodnes zasahují do práce, studia nebo vztahů, nebo pokud vás k tomu dovedla diagnóza ADHD u vlastního dítěte. Kombinace s dlouhodobou úzkostí je dobrý důvod nečekat, protože dvě neléčené věci se navzájem posilují.

Při myšlenkách na sebevraždu volejte Linku první psychické pomoci 116 123, při ohrožení života 155.

Související texty: generalizovaná úzkostná porucha, nervozita a vnitřní neklid, syndrom vyhoření a psycholog nebo psychiatr.