Gordon Smith: Na vlastní oči. Recenze knihy o médiumství, zármutku a hledání útěchy

Skotský autor Gordon Smith médium kniha patří mezi nejznámější jména spojená s tématem komunikace se zesnulými. Jeho titul Na vlastní oči (anglicky Through My Eyes, 2006) vyšel česky v roce 2008 v nakladatelství Eminent a dodnes ho vyhledávají lidé, kteří prožili ztrátu blízkého člověka a hledají něco, co by jim přineslo úlevu. Smith bývá v médiích popisován jako člověk, který se setkává s pozůstalými a snaží se jim ukázat, že vztah k zemřelému nějakým způsobem pokračuje dál.

Tato recenze se na knihu dívá otevřeně a s respektem. Médiumství je téma, ke kterému má každý jiný vztah, a zármutek je oblast, kde si zaslouží ohleduplnost úplně každý. Nechceme nikoho přesvědčovat, že posmrtná komunikace je skutečná, ani zlehčovat ty, kterým podobné knihy pomáhají. Chceme spíš popsat, o čem kniha je, komu může sednout a na co je dobré myslet.

Pozn.: Tato recenze vychází z anotace knihy a veřejně dostupných informací, nikoli z přečtení celého titulu.

O čem kniha Na vlastní oči je

Gordon Smith v knize otevírá okno do svého života a popisuje, jak podle něj svět vypadá jeho očima. Velká část textu se točí kolem setkání s lidmi, kteří někoho ztratili. Smith líčí, co se při těchto setkáních děje, jak na ně reaguje a co podle něj pozůstalí hledají. Anotace knihu shrnuje jednoduše: autor se snaží ukázat truchlícím, že život jejich milovaných podle jeho přesvědčení smrtí nekončí.

Kniha tedy není návod ani sbírka senzací. Je to spíš osobní vyprávění člověka, který se tématem ztráty zabývá léta a snaží se k němu přistupovat s pokorou. Tím se liší od textů, které slibují zaručené důkazy nebo senzační odhalení. Smith spíš popisuje atmosféru, lidské příběhy a vlastní pochybnosti.

Proč ji čtenáři, často pozůstalí, oceňují

Zármutek bývá velmi osamělý. Lidé, kteří přišli o partnera, dítě nebo rodiče, často popisují, že je okolí po pár týdnech přestane chápat a oni zůstanou se svou bolestí sami. Knihy jako tato dávají prostor mluvit o ztrátě nahlas a beze studu. To samo o sobě může být úleva.

Čtenáři na Smithově psaní oceňují hlavně laskavý, nesoudící tón. Nesnaží se nikoho strašit ani tlačit do konkrétní víry. Pro někoho je útěchou už samotná představa, že vztah k zemřelému nějak pokračuje. Pro jiného je důležité spíš to, že autor o smrti mluví klidně a bez tabu. Útěcha tu nepramení z důkazů, ale z pocitu sdílení a z toho, že o bolesti někdo mluví otevřeně.

Citlivě k tématu ztráty

Ztráta blízkého patří k nejtěžším věcem, které člověk v životě zažije. Zármutek nemá jediný správný průběh ani časový plán. Někdo potřebuje mluvit, někdo mlčet, někdo hledá duchovní rámec a někdo ne. Žádná z těchto cest není lepší nebo horší.

Pokud vám podobná kniha pomáhá unést tíhu prvních měsíců, je to legitimní. Zároveň je v pořádku, když vám neřekne nic. Kniha tohoto typu funguje hlavně jako doprovod, ne jako řešení. Důležité je, aby vás neutvrzovala v tom, že svůj zármutek musíte nějak urychlit nebo skrýt. Truchlení potřebuje čas a trpělivost k sobě samému.

Co na to věda, s pokorou

Tady je férové být jasný a zároveň ohleduplný. Existence komunikace se zesnulými nebyla vědecky potvrzena. Zážitky, které lidé při podobných setkáních popisují, věda zatím vysvětluje spíš psychologickými mechanismy: silnou potřebou kontaktu, prací paměti, očekáváním nebo způsobem, jakým mozek hledá smysl v náhodných podnětech.

To ale neznamená, že by se mělo komukoli posmívat. Když někomu přinese úlevu pocit blízkosti se zemřelým, je ta úleva skutečná, ať už je její příčina jakákoli. Pokora znamená přiznat dvě věci najednou: že nemáme důkaz o posmrtné komunikaci a že lidská potřeba útěchy v zármutku je naprosto pochopitelná a hodná respektu. Knihu proto stojí za to číst spíš jako lidské svědectví než jako výpověď o tom, jak svět objektivně funguje.

Pro koho je kniha vhodná a kdy raději vyhledat pomoc

Kniha může sednout člověku, který hledá klidné, nesenzační čtení o smrti a ztrátě a kterému je blízký duchovní pohled na svět. Naopak čtenáře, kteří chtějí důkazy nebo skeptický rozbor, nejspíš neuspokojí, a to je v pořádku, není pro každého.

Je dobré rozlišovat mezi přirozeným zármutkem a stavem, který už člověka dlouhodobě sráží k zemi. Pokud bolest po měsících neslábne, brání vám fungovat, objevuje se hluboká beznaděj, úzkost nebo myšlenky, že už nemá smysl tu být, žádná kniha to nenahradí. V takové chvíli má smysl obrátit se na praktického lékaře, psychologa nebo psychiatra. Vyhledat odbornou podporu při zármutku není slabost, je to péče o sebe.

Závěr: laskavé čtení, ne náhrada péče

Pokud zvažujete koupi, knihu lze pořídit přes kartu titulu u Kosmasu. Na vlastní oči je laskavé, lidské čtení o ztrátě a o tom, jak s ní žít dál. Berte ji jako jednu z možných opor, ne jako odpověď na to, co je po smrti. Pokud vás zármutek přemáhá nebo se necítíte bezpečně, neváhejte se obrátit na odbornou pomoc. K dispozici je nepřetržitě a zdarma Linka první psychické pomoci 116 123. O pomoc požádat je v pořádku.