Derealizace a depersonalizace: když svět vypadá neskutečně

Možná to znáte: najednou se svět kolem vás zdá neskutečný, jako byste ho pozorovali za sklem nebo ve snu. Barvy jsou jakoby vybledlé, zvuky tlumené a všechno působí cize. Tento stav se odborně nazývá derealizace a patří mezi nejčastější a zároveň nejvíce děsivé projevy úzkosti, stresu a panických atak. Přestože je prožitek velmi nepříjemný, sám o sobě nebezpečný není.

Spolu s derealizací se často objevuje i depersonalizace, tedy pocit odtržení od sebe sama. Člověk má dojem, že se na sebe dívá zvenčí, že jeho tělo nebo myšlenky nepatří jemu. Mnoho lidí se kvůli tomu bojí, že se zbláznili nebo ztrácejí kontrolu. Realita je naštěstí jiná: jde o dočasnou obrannou reakci mozku, kterou lze pochopit a zvládnout.

Co je derealizace

Derealizace je změna ve vnímání okolního světa. Prostředí se najednou jeví jako nereálné, vzdálené nebo zkreslené. Lidé to popisují různě: svět jako za sklem, jako ve snu, v mlze nebo jako kulisa ve filmu.

Tyto pocity se mohou týkat zraku i sluchu. Někdo vnímá barvy jako vybledlé, jiný má dojem, že známá místa jsou náhle cizí, nebo že čas plyne jinak. Důležité je vědět, že vnímání samotné je v pořádku, mění se jen způsob, jakým ho mozek zpracovává.

Co je depersonalizace

Depersonalizace se týká vztahu k sobě samému. Člověk má pocit, že je odtržený od vlastního těla, emocí nebo myšlenek, jako by sledoval svůj život zvenčí.

Typické popisy zahrnují pocit emoční otupělosti, dojem, že ruce nebo hlas nepatří mně, nebo že běžné činnosti dělám automaticky, bez prožitku. Někdy se objevuje zároveň s derealizací, jindy samostatně.

Derealizace vs. depersonalizace: v čem se liší

Oba stavy spolu úzce souvisejí a často se objevují společně. Zjednodušený přehled rozdílů:

V obou případech zůstává zachované takzvané testování reality. To znamená, že člověk ví, že tyto pocity nejsou skutečné, jen je nedokáže odehnat vůlí. Právě to je odlišuje od vážnějších psychických stavů.

Proč derealizace a depersonalizace vznikají

Nejčastěji jde o reakci na přetížení. Mozek při silném stresu, úzkosti nebo vyčerpání zapne jakýsi ochranný režim, který emočně i vjemově „ztlumí“ prožitek. Je to forma obranného mechanismu, který má snížit nápor přetížení.

Tyto pocity se proto často objevují během nebo po panické ataky, při dlouhodobém stresu, nevyspání nebo extrémní únavě. Spouštěčem bývá i přílišné soustředění na vlastní vnímání, kdy úzkostné sledování pocitů celý zážitek ještě posiluje.

Důležitý je rozdíl mezi občasným prožitkem a poruchou. Krátkodobá derealizace nebo depersonalizace je běžná. O poruše depersonalizace a derealizace mluvíme až tehdy, když jsou pocity vytrvalé, opakované a výrazně narušují běžný život.

Není to známka, že se zblázníte

Nejčastější obavou bývá strach ze ztráty rozumu. Ten je pochopitelný, protože prožitek je opravdu zvláštní. Samotný fakt, že tento pocit vnímáte jako podivný a snažíte se ho pochopit, ale ukazuje, že je vaše vnímání reality zachované.

Derealizace a depersonalizace nepoškozují mozek a nevedou k psychóze. Jsou nepříjemné, ale dočasné. Často se objevují společně s dalšími fyzickými příznaky úzkosti, jako je bušení srdce nebo závrať, a stejně jako ony obvykle odezní, když se tělo zklidní.

Uzemňovací techniky, které pomáhají

Cílem uzemnění je vrátit pozornost zpět do přítomnosti a do těla. Pomáhá zapojit smysly, protože konkrétní vjemy mozek vytrhnou z úzkostného kruhu.

Technika 5-4-3-2-1 postupně zapojuje pět smyslů a vrací pozornost do přítomného okamžiku.

Dále se osvědčují tyto jednoduché kroky:

• Podržte v ruce něco studeného nebo s výraznou strukturou (kostka ledu, klíče).
• Pomalu a zhluboka dýchejte, s delším výdechem než nádechem.
• Zaměřte se na konkrétní úkol: pojmenujte předměty v místnosti nebo počítejte pozpátku.
• Připomeňte si v duchu, že jde o pocit z úzkosti, který je dočasný a neškodný.

Kdy vyhledat pomoc

Občasná derealizace spojená se stresem obvykle nevyžaduje léčbu. Vyhledat odbornou pomoc je vhodné, pokud pocity přetrvávají, často se vracejí nebo vám omezují běžný život, práci či vztahy.

Pomoc je namístě i tehdy, když se k nim přidává silná úzkost, skleslá nálada nebo když kvůli nim začínáte vyhýbat běžným situacím. Účinnou cestou bývá psychoterapie, někdy v kombinaci s léčbou doprovodné úzkosti nebo deprese. O možnostech se poraďte s praktickým lékařem nebo psychologem.

Tento článek má informativní charakter a nenahrazuje odbornou péči. Pokud se trápíte, prožíváte silnou úzkost nebo myšlenky na sebepoškození, obraťte se na svého lékaře nebo na Linku první psychické pomoci 116 123, která je k dispozici nepřetržitě a zdarma.