Genetika deprese: dědí se sklon k depresi a co o tom víme

Když někoho v rodině trápí deprese, často přijde otázka, jestli se na ni dá „zdědit sklon“. Genetika deprese je dnes jednou z nejaktivnějších oblastí psychiatrického výzkumu a odpověď je nuancovaná: dědičnost roli hraje, ale není to osud. Geny ovlivňují, jak zranitelní vůči depresi jsme, zdaleka ale nerozhodují samy. Vedle nich vstupuje do hry životní prostředí, stres, vztahy i náhoda.

V tomto textu projdeme, co konkrétně víme: jak velký je podíl dědičnosti podle studií dvojčat, co odhalily velké genetické analýzy stovek tisíc lidí, co znamená pojem polygenní rizikové skóre a proč zatím nedokáže předpovědět riziko u konkrétního člověka. Zároveň vysvětlíme, proč je představa jednoho „genu pro depresi“ mylná. Souvislosti s dalšími spouštěči popisujeme v článku o příčinách deprese.

Dědí se deprese? Co říkají studie dvojčat

Nejlepší odhad dědičnosti dlouhodobě poskytují studie dvojčat. Porovnávají, jak často oba sourozenci sdílejí diagnózu u jednovaječných dvojčat (sdílejí prakticky celý genom) oproti dvojvaječným (sdílejí v průměru polovinu). Z rozdílu lze odhadnout takzvanou heritabilitu, tedy podíl rozdílů mezi lidmi, který lze přičíst genetickým vlivům.

Klíčová metaanalýza pěti studií dvojčat (Sullivan a kol., 2000) dospěla k odhadu heritability kolem 37 %, s intervalem spolehlivosti zhruba 31-42 %. Zbytek, tedy většinu, vysvětlují individuální vlivy prostředí a životní zkušenosti. Jinými slovy: i kdyby dvě dvojčata sdílela všechny rizikové geny, riziko deprese mají jen mírně zvýšené, ne jisté.

Polygenní architektura: stovky drobných vlivů, žádný hlavní gen

Dlouho se vědci snažili najít konkrétní „gen pro depresi“. Hledání selhalo a dnes víme proč: deprese je polygenní onemocnění. To znamená, že se na riziku podílí velké množství genových variant, z nichž každá jednotlivě přispívá jen nepatrně. Žádná z nich není nutná ani postačující k tomu, aby deprese vznikla.

Tím se deprese liší od vzácných monogenních chorob, kde jedna mutace nemoc spolehlivě způsobí. U deprese jde spíš o souhru tisíců drobných genetických rozdílů, které dohromady mírně posouvají práh zranitelnosti. Část z těchto variant ovlivňuje fungování mozku, včetně oblastí a signálních systémů, kterými se zabýváme i v textu o tom, jak souvisí serotonin, melatonin a dopamin s náladou.

Co ukázaly velké genetické studie (GWAS)

Metodu, která polygenní povahu deprese odhalila, představují celogenomové asociační studie (zkratkou GWAS). Porovnávají genom statisticky velkých skupin lidí s depresí i bez ní a hledají varianty, které se u nemocných vyskytují častěji. Aby se vůbec daly slabé efekty zachytit, potřebují tyto studie obrovské počty účastníků.

Zatím největší práce svého druhu (Als a kol., 2023, publikovaná v Nature Medicine) analyzovala data více než 1,3 milionu lidí, z toho zhruba 371 tisíc s depresí. Identifikovala 243 rizikových oblastí v genomu spojených s depresí. Každá z těchto oblastí přitom vysvětluje jen malou část rizika. To je hmatatelný důkaz, že na depresi se podílí mnoho genů současně, ne jeden viník.

Polygenní rizikové skóre: proč nepředpoví riziko u jednotlivce

Z výsledků GWAS lze spočítat takzvané polygenní rizikové skóre (PRS). Sečte se v něm efekt mnoha rizikových variant, které člověk nese, a výsledkem je jedno číslo vyjadřující relativní genetické riziko. Zní to lákavě jako test, který by řekl, jestli depresí onemocníte. Tak to ale nefunguje.

PRS popisuje rozdíly mezi velkými skupinami lidí, ne osud jednotlivce. Skóre pro depresi vysvětluje jen malou část rozdílů v riziku a jeho schopnost rozlišit, kdo onemocní a kdo ne, je u jednotlivce slabá (blízko náhodě). Dva lidé se stejně vysokým skóre mohou prožít naprosto odlišný život: jeden depresí nikdy neprojde, druhý ano. Proto se odborníci shodují, že PRS zatím nemá klinické využití pro předpověď deprese u konkrétního pacienta a nepatří do běžné péče.

Další slabinou je přenositelnost mezi populacemi. Většina velkých genetických dat pochází od lidí evropského původu, takže skóre funguje hůře u jiných populací. To je další důvod, proč k jakýmkoli komerčním „genetickým testům na depresi“ přistupovat se zdravou skepsí.

Geny a prostředí: zranitelnost, ne osud

Genetika je jen jedna strana mince. Stejně důležité je prostředí a to, co člověk prožije. Vědci popisují interakci gen-prostředí: stejná genetická výbava se může projevit různě podle toho, čemu je člověk v životě vystaven. Zátěžové situace jako ztráta blízkého, dlouhodobý stres, trauma v dětství nebo sociální izolace mohou riziko zvýšit, naopak stabilní vztahy, spánek a podpora ho mohou tlumit.

Praktický důsledek je povzbudivý. I člověk se zvýšenou genetickou zranitelností může mnohé ovlivnit tím, jak žije a jak o sebe pečuje. Geny nastavují sklon, ne rozsudek. A naopak: nízké genetické riziko nikoho nechrání před depresí, pokud na něj dolehne dost těžká životní situace.

Co si z toho odnést

Deprese má prokazatelně genetickou složku, ale je to jen část obrazu. Dědí se zvýšená zranitelnost, ne nemoc samotná. Stovky drobných variant, žádný hlavní gen, a žádný spolehlivý genetický test pro jednotlivce. Pokud máte depresi v rodině, neznamená to, že vás čeká také. A pokud ji prožíváte vy, není to vaše vina ani „špatné geny“, ale léčitelný stav, na který existuje pomoc.

Tento článek má pouze informativní charakter a nenahrazuje odbornou diagnostiku ani léčbu. Pokud se trápíte nebo máte myšlenky na sebepoškození, obraťte se na svého lékaře nebo na nonstop Linku první psychické pomoci 116 123 (zdarma).