Co když je to nebe? Recenze knihy Anity Moorjani o životě bez strachu

Kniha What If This Is Heaven? od Anity Moorjani (v češtině vyšla jako Co když je to nebe?, nakladatelství Pragma, 2017, překlad Kateřiny Drewsové) navazuje na autorčin bestseller o její zkušenosti blízké smrti. Tentokrát se Moorjani zaměřuje na něco velmi praktického: na přesvědčení, která nosíme v hlavě tak dlouho, až je považujeme za nezpochybnitelnou pravdu, a která nám přitom často berou klid a radost ze života.

Pro čtenáře, kteří se potýkají s úzkostí, vnitřní kritikou nebo neustálým pocitem, že musí být lepší, může být kniha laskavým hlasem z druhé strany. Říká v podstatě jednoduchou věc: že máš dovoleno mít se rád, odpočívat a žít po svém. V této recenzi se podíváme, čím kniha povzbuzuje, a zároveň férově řekneme, kde její duchovní tvrzení míří za hranici toho, co dokáže ověřit věda.

Pozn.: Tato recenze vychází z anotace knihy a veřejně dostupných informací, nikoli z přečtení celého titulu.

O čem kniha je

Anita Moorjani staví knihu kolem myšlenky, že většinu života jednáme podle pravidel, která jsme nikdy vědomě nepřijali. Jen jsme je nasáli z rodiny, kultury a okolí. Patří mezi ně třeba představa, že starat se o sebe je projev sobectví, že musíme být stále produktivní, nebo že náhody nic neznamenají.

Autorka tato přesvědčení pojmenovává jako „mýty“ a na příkladech z vlastního života ukazuje, jak nás mohou svazovat. Nabízí místo nich vlídnější pohled: že je v pořádku odpočívat, dávat si lásku stejně jako druhým a přestat se měřit cizími měřítky. Titul knihy, „Co když je to nebe?“, je vlastně pozvánka. Co kdyby plnější a klidnější život byl možný už tady a teď, kdybychom si dovolili pustit část svých strachů.

Proč může čtenáře povzbudit

Síla knihy je v jejím tónu. Moorjani nepíše z pozice učitele, který kárá, ale jako člověk, který sám prošel těžkým obdobím a chce ulevit ostatním. Pro někoho, kdo dlouhodobě bojuje s vnitřním kritikem nebo pocitem, že není dost dobrý, může být úleva už jen číst, že má dovoleno být na sebe hodný.

Kniha také normalizuje odpočinek a hranice. Lidé se sklonem k úzkosti často žijí v režimu neustálého výkonu a viny. Připomenutí, že péče o sebe není luxus ani sobectví, dokáže být překvapivě osvobozující. V tomto smyslu kniha funguje spíš jako laskavé pošťouchnutí než jako návod krok za krokem.

Co k tématu říká psychologie

Část poselství knihy se zajímavě potkává s tím, co zkoumá současná psychologie. Pojem sebesoucit (self-compassion), který popsala výzkumnice Kristin Neffová, znamená chovat se k sobě v těžkých chvílích se stejnou laskavostí, jakou bychom nabídli dobrému příteli. Studie spojují vyšší míru sebesoucitu s nižší úrovní úzkosti a depresivních příznaků a s lepší celkovou pohodou.

Podobně koncept bezpodmínečného sebepřijetí, který rozvíjela kognitivně behaviorální tradice, učí, že svoji hodnotu nemusíme odvozovat od výkonu nebo cizího souhlasu. To je myšlenka, která s knihou rezonuje, i když k ní autorka dochází jinou, duchovní cestou. Pro čtenáře to může být užitečný most: laskavé poselství knihy lze podpořit nástroji, které mají i výzkumnou oporu.

Kde je na místě pokora a opatrnost

Je férové oddělit dvě roviny knihy. První je psychologická a vztahová, tedy téma sebepřijetí, hranic a laskavosti k sobě. Ta stojí na pevnější půdě. Druhá rovina je metafyzická: autorčina zkušenost blízká smrti, její závěry o povaze reality, uzdravení nebo o tom, jak „vesmír“ funguje.

Tato druhá rovina je osobní svědectví, ne vědecky ověřené tvrzení. Zkušenosti blízké smrti jsou reálný a zkoumaný jev, jejich výklad ale zůstává otevřený a věda zatím nepotvrzuje konkrétní duchovní interpretace. Knihu proto stojí za to číst jako inspiraci a vyprávění, ne jako důkaz. Žádná kniha také neslibuje a nemůže slíbit vyléčení úzkosti, deprese ani tělesné nemoci.

Pro koho je vhodná a kdy hledat odbornou pomoc

Kniha může oslovit čtenáře, kteří hledají vlídnější vztah k sobě, jsou unavení z neustálého výkonu nebo je zajímají témata osobního rozvoje a duchovna. Dobře poslouží jako doplněk, jako hlas, který připomíná, že máte dovoleno žít mírněji.

Není ale náhradou za odbornou péči. Pokud vás dlouhodobě trápí úzkost, smutek, panické ataky nebo myšlenky na to, že už nechcete být, kniha sama o sobě nestačí. V takovém případě je na místě obrátit se na praktického lékaře, psychologa nebo psychiatra. Tyto stavy se dají dobře léčit a vyhledat pomoc je projev síly, ne slabosti.

Berte tuto recenzi jako otevřený a respektující pohled, ne jako lékařskou radu. Knihy o sebepřijetí mohou být milým společníkem na cestě, samy ale nenahrazují léčbu. Pokud se právě teď cítíte na dně nebo máte myšlenky na ublížení sobě, neváhejte zavolat na Linku první psychické pomoci 116 123. Je dostupná nonstop a zdarma.