Stigma duševních nemocí: co brání lidem vyhledat pomoc

Zlomená noha vyvolá soucit a nabídky pomoci. Depresivní epizoda vyvolá rozpaky, radu, ať se člověk nepoddává, a hlavně ticho. Rozdíl v reakci okolí není daný závažností. Je daný stigmatem.

Stigma duševních nemocí není jen nepříjemný pocit. Je to měřitelná bariéra, která odkládá vyhledání pomoci, prodlužuje neléčené období a zhoršuje výsledky léčby. A v Česku patří podle srovnávacích výzkumů k silnějším než v řadě jiných evropských zemí.

Tenhle text popisuje, jak stigma funguje, co o něm víme z českých dat a co s ním může dělat jednotlivec i okolí.

Tři úrovně stigmatu

Veřejné stigma jsou postoje okolí. Přesvědčení, že jsou lidé s duševní nemocí nebezpeční, nespolehliví nebo že si za to mohou sami. Projevuje se odstupem, ne nutně otevřeným nepřátelstvím: kolega, kterému se raději vyhýbáme, protože nevíme, co říct.

Sebestigmatizace je zvnitřnění těchto postojů. Člověk je slyší dřív, než sám onemocní, a když onemocní, obrátí je proti sobě: „jsem slaboch“, „ostatní to zvládají“, „nesmím to nikomu říct“. Tahle úroveň je z hlediska léčby nejzávažnější, protože brání vyhledání pomoci ještě dřív, než kdokoli jiný stihne zareagovat.

Strukturální stigma je zabudované v systému a nikdo ho výslovně nezastává. Podfinancovaná psychiatrie, dlouhé objednací lhůty, nedostatek dětských psychiatrů, omezená úhrada psychoterapie. Nikdo neřekne, že na duševním zdraví nezáleží, ale rozpočet to říká za něj.

Co ukazují česká data

Výzkumy Národního ústavu duševního zdraví sledovaly postoje české veřejnosti opakovaně. Nález se dá shrnout do jedné nepohodlné věty: deklarované postoje se mírně zlepšují, ochota k blízkosti nikoli.

Lidé tedy stále častěji souhlasí s tvrzeními, že duševní nemoc je nemoc jako každá jiná a že si za ni člověk nemůže. Když ale přijde na otázky, jestli by s takovým člověkem chtěli pracovat, bydlet vedle něj nebo se s ním přátelit, zlepšení se nedostavuje. Rozdíl mezi tím, co si myslíme, že si máme myslet, a tím, jak se chováme, je právě to, co stigma udržuje naživu.

Srovnávací výzkumy navíc ukazují, že jsou stigmatizující postoje v Česku výraznější než v Anglii nebo v Katalánsku. Nejsilnější složkou je obava z agrese a přesvědčení o nebezpečnosti, přestože lidé s duševním onemocněním jsou statisticky mnohem častěji obětí násilí než jeho pachateli.

Kde stigma nejvíc škodí

• Odkládá první kontakt. Mezi začátkem potíží a první návštěvou odborníka uplynou u řady lidí roky. Čím delší je neléčené období, tím horší bývá výsledek léčby.
• Vede k zamlčování v ordinaci. Pacient řekne praktikovi, že je unavený, ale ne že už tři měsíce nezvládá vstát. Diagnóza pak nepadne.
• Brání v práci. Obava z reakce zaměstnavatele vede k tomu, že lidé pokračují v plném nasazení až do kolapsu, místo aby si včas vzali kratší neschopenku.
• Izoluje. Okolí neví, jak reagovat, a proto raději nereaguje vůbec. Nemocný si to vyloží jako potvrzení, že je s ním něco špatně.
• Sytí sebestigmatizaci u dětí. Věty, které dospělí říkají mimochodem, se v hlavě čtrnáctiletého ukládají jako pravidla.

Co proti stigmatu funguje

Výzkum je v tomhle překvapivě jednoznačný. Nejúčinnějším nástrojem není osvětová kampaň ani statistika, ale osobní kontakt s člověkem, který duševní nemocí prošel. Konkrétní příběh konkrétního člověka mění postoje spolehlivěji než jakýkoli leták, protože rozbíjí abstraktní představu o „duševně nemocných“ jako o skupině někde jinde.

Co dál pomáhá:

• Mluvit o tom obyčejně. Ne dramaticky, ne jako o odvážném přiznání. Prostě jako o faktu. „Jsem na antidepresivech a je mi líp“ udělá víc než hodinová přednáška.
• Opravovat jazyk. Rozdíl mezi „je schizofrenik“ a „má schizofrenii“ vypadá jako slovíčkaření a není. První verze z nemoci dělá identitu.
• Nepoužívat diagnózy jako nadávky. „Ten je úplně schizofrenní“, „mám z toho depku“, „je to psychopat“. Běžné obraty, které nemoc trivializují nebo z ní dělají urážku.
• Nedávat rady, ptát se. Věta „a zkusil jsi víc chodit ven“ vyzní jako obvinění. Otázka „jak ti dneska je“ ne.
• Systémový tlak. Dostupnost péče, kapacita Center duševního zdraví a úhrada psychoterapie jsou politická rozhodnutí. Strukturální stigma se osvětou nezmění.

Když stigmatizujete sami sebe

Praktická část pro ty, koho se to týká zevnitř. Sebestigmatizace se ozývá v konkrétních větách a ty se dají zachytit:

Kam se v Česku obrátit

Destigmatizaci se u nás dlouhodobě věnuje program Na rovinu, který vznikl v rámci reformy péče o duševní zdraví pod hlavičkou NÚDZ, a nezisková organizace Nevypusť duši, zaměřená hlavně na mladé lidi a na školy. Obě nabízejí materiály, které se dají použít i doma nebo v práci.

Pokud potřebujete pomoc pro sebe, začněte u praktického lékaře nebo se objednejte přímo k psychiatrovi či klinickému psychologovi, viz psycholog nebo psychiatr a psycholog na pojišťovnu.

Nepřetržitě a zdarma je k dispozici Linka první psychické pomoci 116 123, pro děti a dospívající Linka bezpečí 116 111. Při ohrožení života volejte 155.

Související texty: kolik lidí v Česku má úzkost nebo depresi, jak pomoci někomu s depresí a hospitalizace na psychiatrii.