Bessel van der Kolk: Tělo sčítá rány. Recenze knihy o traumatu

Kniha Tělo sčítá rány od nizozemsko-amerického psychiatra Bessela van der Kolka je pravděpodobně nejčtenější kniha o traumatu, jaká kdy vyšla. Anglický originál The Body Keeps the Score je od roku 2014 stálicí žebříčků, česky ji v roce 2021 vydalo nakladatelství Jan Melvil Publishing v překladu Moniky Martinkové, v rozsahu 496 stran.

Autor v ní staví na jedné myšlence, kterou rozvíjí ze všech stran: trauma není jen vzpomínka, kterou by stačilo přepsat vyprávěním. Zapisuje se do těla, do dechu, do svalového napětí, do způsobu, jakým člověk reaguje na zvuk zabouchnutých dveří. A pokud se léčba drží jen slov, může na velkou část problému nedosáhnout.

Kniha má mezi čtenáři status zjevení a mezi částí odborníků pověst textu, který místy slibuje víc, než umí doložit. Obojí je do jisté míry pravda a v téhle recenzi se pokusíme obě roviny oddělit.

Pozn.: Tato recenze vychází z anotace, veřejně dostupných informací a odborných ohlasů, nikoli z přečtení celého titulu.

O čem kniha je

Van der Kolk se traumatu věnuje od sedmdesátých let, kdy pracoval s americkými veterány z Vietnamu. Kniha je vlastně jeho profesní autobiografií proloženou přehledem výzkumu. Čtenáře provede od prvních setkání s lidmi, jejichž potíže tehdejší psychiatrie neuměla pojmenovat, přes vznik diagnózy posttraumatické stresové poruchy až k dnešním terapeutickým přístupům.

Text má tři hlavní části. První popisuje, co trauma dělá s mozkem a tělem. Druhá se věnuje traumatu v dětství a tomu, jak jinak se projevuje než jednorázová událost v dospělosti. Třetí je přehlídkou metod, kterými se autor a jeho kolegové snaží k traumatu dostat: od klasické terapie přes EMDR a práci s tělem až po jógu, divadlo a neurofeedback.

Hlavní teze: tělo si to pamatuje jinak než hlava

Jádro knihy je popis rozporu, který lidé po traumatu dobře znají. Rozumově vědí, že nebezpečí pominulo. Tělo o tom ale neví. Reaguje bušením srdce, sevřeným břichem, zmrznutím nebo výbuchem vzteku dřív, než stihne zasáhnout rozum.

Van der Kolk to vysvětluje rozdílem mezi tím, jak trauma zpracovávají různé úrovně nervové soustavy. Poplachový systém se učí rychle a mimo vědomí, zatímco oblasti odpovědné za řeč a za zasazení události do času pracují jinak. Proto podle něj samotné vyprávění příběhu často nestačí a proto se v léčbě uplatňují postupy, které pracují s tělem, dechem a pohybem.

Druhá silná linka knihy je vývojové trauma. Autor argumentuje, že opakované nebezpečí nebo zanedbání v dětství se projevuje jinak než jednorázová událost a že dosavadní diagnostické škatulky na to nestačí. Tahle část knihy měla reálný dopad na to, jak se dnes v odborných kruzích mluví o komplexním traumatu.

Co na tom je: silné stránky

Řada tezí knihy má za sebou solidní podklad. Souvislost mezi nepříznivými zkušenostmi v dětství a horším tělesným i duševním zdravím v dospělosti patří mezi opakovaně potvrzené nálezy. Vliv chronického stresu na tělo je dobře popsaný. Poznatek, že u posttraumatické stresové poruchy nestačí pacientovi vysvětlit, že je v bezpečí, je klinickou samozřejmostí.

Kniha má navíc vlastnost, kterou odborné texty obvykle nemají: lidem dává jazyk pro to, co zažívají. Zpětné vazby čtenářů se často opakují v jedné větě, totiž že poprvé pochopili, že s nimi „není něco v nepořádku“, ale že jejich reakce dávají smysl vzhledem k tomu, čím prošli. Tenhle posun od studu k porozumění má sám o sobě terapeutickou hodnotu a je hlavním důvodem popularity knihy.

Oceňujeme taky, že autor nikde neslibuje rychlé řešení. Uzdravování popisuje jako dlouhou práci s odbornou podporou, ne jako techniku na tři večery.

V čem je opatrnost namístě

Kritika se soustředí do tří oblastí a je dobré ji znát, než se člověk pustí do čtení.

První je síla důkazů u konkrétních metod. Kniha představuje neurofeedback, jógu, divadelní práci a další postupy s podobným nadšením jako terapie s pevným výzkumným zázemím. Realita je nerovnoměrná: EMDR a terapie zaměřené na trauma mají u posttraumatické stresové poruchy doporučení odborných společností, zatímco u neurofeedbacku jsou důkazy zatím výrazně slabší a studie menší. Čtenář si tenhle rozdíl z textu sám neodvodí.

Druhá je metafora „tělo si pamatuje“. Jako obraz funguje výborně a klinicky sedí na zkušenost pacientů. Někteří čtenáři si ji ale přeloží doslovně, jako by šlo o vzpomínky uložené ve svalech, které stačí uvolnit masáží. Tak to nefunguje a kniha proti tomuhle čtení nedělá dost.

Třetí je riziko přílišné šíře. Když se skoro každý typ potíží dá vysvětlit traumatem, ztrácí pojem ostrost. V praxi to může vést k tomu, že člověk hledá trauma tam, kde je ve hře něco jiného, třeba nedostatek spánku, tělesná nemoc nebo úzkostná porucha bez traumatické historie.

Komu knihu doporučit

• Lidem po traumatu, kteří chtějí porozumět svým reakcím a hledají důvod, proč jim samotné „mluvení o tom“ nepomohlo.
• Blízkým, kteří nechápou, proč partner nebo dítě reaguje zdánlivě nepřiměřeně.
• Pomáhajícím profesím jako srozumitelný úvod do tématu a dobrý odrazový můstek k odborné literatuře.

Naopak opatrně s ní zacházejte, pokud jste aktuálně v akutní fázi potíží. Kniha obsahuje popisy traumatických zkušeností, které mohou být samy o sobě spouštěčem. V takovém případě je lepší číst ji až s terapeutickou podporou, nebo aspoň po částech a s možností kdykoli odložit.

Kde ji sehnat

Kniha je běžně dostupná v českých knihkupectvích, například na stránkách vydavatele Jan Melvil Publishing, u Kosmasu nebo Knih Dobrovský. Vychází i jako e-kniha a audiokniha.

Pokud vás téma zajímá dál, doporučujeme naše texty o posttraumatické stresové poruše a o druzích psychoterapie. Kniha je dobrý začátek, ale léčba traumatu patří k odborníkovi.